Strach vs. Smrt

16. října 2014 v 18:00 | BBenjina
Jsem ten člověk, který si raději nabere více, než je třeba a pak do sebe kope, protože to posral (le pardón, ono to jinak nešlo...). Takhle to mám se všemi dny svýho života, kopu se, protože jsem řekla něco špatně, protože jsem to neudělala, protože jsem si Boba a Bobka znepřátelila. Ale stačí mi jeden kopanec a nechám se být, ještě si pomůžu vstát, naberu si toho opět horu a jdu dál.



Ne, nelituju těch chyb. Udělala jsem je, jsem za ně ráda, dokonce je miluju. Ok, nesnášim se za to, že jsem se pouštěla do čtení Divergent, ráda bych ten čas vrátila a ani si to nestahovala do čtečky...
Čtení Divergent přesto není tak špatné a zlé, jako to, co jsem provedla v Březnu roku 2013. Nevím, jaký to byl přesně den, jestli to vůbec byl Březen. Nejspíše to bylo rozmezí Března a Června (respektive, nesnášim se za mnoho dnů v těch měsících).
Snažila jsem se na tenhle svět působit silně. Chtěla jsem být fyzicky i psychicky silná, aby mě nic nmohlo ranit. Zakazovala jsem si brečet, ohrnovat nos, odvracet pohled, zkrátka vše, abych odbourala bolest, strach a úzkost (ještě se musim odnaučit bát pavouků a hloubky). Přestala jsem se bát výšek, popravdě je už miluju. Miluju ten pocit, když jedno zaškobrtnutí a bude ze mě červený flek na zemi. Přestala jsem se bát hadů, už miluju ten pocit, když mi šupinaté tělíčko prolézá kolem rukou a krku.
Pavouci a hloubky nejsou tak špatné. Z pavouků má strach mnoho lidí, z hloubek už moc ne, ale neumim dobře plavat, je to reflex. Horší strach je však z nemocnic (nebojte, už se dostávám k jádru pudla).
Ležela jsem v nemocnici dvakrát a bez prášků na spaní jsem neusnula, tělo jsem měla stále v křeči, v krku knedlík a žaludek stáhnutý, že kdybych do něj dala uhlí, tak mi vyklouzne diamant.
Nikdy jsem se nedostavila do nemocnice, když tam ležel nějaký příbuzný... A toho právě lituju.
Jeden den bych vrátila, jakýkoli den mezi březnem a červenem roku 2013. Byla jsem připravená na to, že se odtamtud už děda nejspíše nedostane a pokud ano, bude beznohý, bude jiný.
Mnohokrát jsem vyšla ten kopec k nemocnici, prolezla branou a šla k budově, před vchodem jsem se však otočila a zmizela. Mnohokrát jsem jela s mámou autem, ale zůstala uvnitř přikurtovaná v křeči.
Teď tu pouze sedim, hledim na fotku v rámečku a lituju. Ostatní s nim byli do posledního dne, já s ním byla do začátku března, kdy jsem na něho tiše nadávala, že mě seřval kvůli trojce z matiky. Zemřel koncem června, to je rozdíl.
Vrátila bych jakýkoli den, ať by se dělo cokoli, vyšla bych ten kopec, prolezla branou a šla do té budovy, zeptala se na pokoj. Zaklepala, otevřela dveře, pozdravila bych ho. Sedla bych si vedle a povídala si s nim. Jak dlouho by to šlo a mnohem déle.
Neudělala jsem to a čas nelze vrátit, bojim se, že jsem ho zklamala, nejdu k němu ani na hřbitov, nebyla jsem na jeho pohřbu... A... Nebrečela jsem pro něho...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama