Prolog

25. září 2014 v 19:31 | BBenjina |  Pán monster



Před 19 lety:

Nikdy jsem neměl rád déšť. Nikdy jsem neměl rád, když mi smáčel vlasy, stékal po tvářích a kapal do očí. Za deštivých dnů jsem byl nejraději schován uvnitř a hrál si s hračkami, dřevěnými postavičkami zvířat A přemýšlel, jaké by bylo mít vlastní zvířátko, přičemž se snažil ignorovat nevlídné počasí. Ale nešlo to, slyšel jsem kapky bubnující do oken a střech a cítil jsem vlhkost ve vzduchu. Déšť nešlo ignorovat a tak jsem se s ním naučil žít, jako s alergií. Když přijde, přetrpím ji a jinak si na ni ani nevzpomenu.
Toho dne jsem déšť nevnímal, oči jsem měl zplihlé k hlavě, černé oblečení nasáklé vodou, nikdo neviděl slzy stékající mi po tvářích, ale každý věděl, že tam jsou. Stál jsem tam sám, dětskýma, zarudlýma očima sledoval rakev před sebou. Rozhlédl jsem se a nikoho nespatřil, byl jsem sám. Nikdo nepřišel, nikdo neměl důvod. Jenom já. Jenom jedno malé, uplakané dítě mělo důvod přijít. Každý má právo se rozloučit se svými blízkými, i když se jednalo o jakéhokoli zločinec.
Zvedl jsem nohu a udělal krok, bahno pod mojí podrážkou zamlaskalo, udělal jsem další a další, dokud jsem nebyl na dosah rakve z dubu. Byla tak obyčejná, vypadala prázdně, ale já věděl, že uvnitř je to nejdůležitější, co může chlapec mít. Vlastní otec. Můj ochránce, hrdina, vzor. Ten ležel v té rakvi.
"Nico, pojďme." Zašeptal hluboký hlas, položil mi ruku na rameno, chladnou, bez citu. Otočil jsem hlavu přes rameno a pohlédl na muže, jehož byla ta ruka. Byl zcela stejný, jako ten, co ležel v dubové rakvi. Jeho rysy byly ostré, brada rozdvojená, vlasy rovné, uhlově černé s šedinami. Stiskl mé rameno a chtěl mě otočit, ale já nechtěl. Vyškubl jsem se z jeho sevření a přišel natěsno k rakvi, položil na její hladký povrch dětskou ručku a nehybně stál. Odejít znamenalo opustit otce, jediného rodiče, který mi zůstal. Matka již dávno hnila v podzemí a on měl být položen vedle ní, tak to mělo být, ale oba dva měli být živý, měli objímat svého jediného syna a milovat se. Osud jim však nepřál.
"Pojďme." Zopakoval muž za mnou a opět mi položil ruku na rameno. Neměl jsem se kam vykroutit, a proto jsem se vzdal. Z kapsy u saka jsem vytáhl malého, dřevěné zvířátko. Dříve to býval kůň, ale to ještě měl všechny nohy a ocas, postupem času jsem mu je ulámal. Plakal jsem, když jsem mu omylem zlomil první nožičku, měl jsem ta dřevěná zvířátka rád. Otec je vyráběl, když se mnou nemohl být a posílal mi každý měsíc jedno. Měl jsem jich spousty, ale toho koně jsem měl nejraději. Přišel s ním totiž i dopis. Ten byl později spálen, kůň zničen a můj otec mrtev. Se vší jemností jsem položil dřevěné zvířátko na rakev a odstoupil. Silné ruce mě objali, marně jsem si představoval, patří otci. Marně.

Současnost:

Za devatenáct let se člověk změní. K lepšímu? K horšímu? Na tom nezáleží. Nezáleží na tom, jestli se změní psychicky nebo fyzicky, prostě se změní. Mnoho lidí změnu nenávidí, a pokud se změní, snáší to špatně, já však ne. Bylo mi patnáct, když jsem se začal měnit, ale nemyslím tím způsob, jako u obyčejných teenagerů. Obyčejný kluk mého věku prožíval první kocovinu, zkoušel první cigarety, objevoval taje těla opačného pohlaví nebo i stejného, ale to pro ně nemohlo být nic nového. Připravovali si svoji budoucnost, snili o bohatství, rodině, rodinném psíčkovi a baráčku na předměstí. Já ne, já objevoval taje genetiky, krve, DNA, sepisoval svůj seznam, hledal prostředky, hledal prostory, unášel své první oběti. Ach… Byl jsem dítě, co zabíjelo děti. Pohyboval jsem se jako stín, unášel je z dětských hřišť a snažil se z nich udělat figurky do mé hry. Marně. Vykopal jsem tolik hrobů pro dětská tělíčka, že je ani nedokážu spočítat. Zabil jsem i hodně zvířat, křečků, krys, žab. Malé potvory, které snadno koupíte nebo chytíte. Dlouhé roky jsem hledal způsob, jak stvořit něco mezi člověkem a zvířetem. Hledal jsem způsob, jak manipulovat s těmi monstry, jeden úkol těžší, než ten druhý. Ale když se chce, tak to jde.
A nyní, po devatenácti dlouhých letech čekám. V levé ruce držím injekci, ale ne takovou, kterou vám sestřička u doktora vezme krev. Tlustou, injekční stříkačku s jasně zelenou tekutinou. V té tekutině je mikročip, mikročip poslušnosti. Napojí se na vaší nervovou soustavu a aktivuje se při zvuku mého hlasu. Sladké, prakticky bezbolestné, pokud nepočítáme počáteční agónii, když vám tlustá jehla s tekutinou, podobné želatině, zajíždí pod kůži na klíční kosti. Věřte mi, každý se v první minutě kroutil v agónii, chtěl si vydrápat mikročip z těla, jeden chlapec si dokonce ukousnul jazyk. Netrvalo dlouho a zemřel, na jazyku si pochutnaly krysy, byl to ošklivý pohled. Naštěstí si ten jazyk krysák odnesl do své díry ve zdi. Ale po dvanácti letech podobných nechutností a pokusech váš žaludek přežije ledaco.
Můj budoucí poskok si dával na čas, přesto tu už měl dávno být. Sledoval jsem ho dlouhé týdny. V půl jedenácté měl už dávno vyjít zadními dveřmi z boxerské haly, měl si zapálit cigaretu a přes zadní uličky projít k benzinové pumpě, kde si vždy koupil další balíček cigaret a pak přes park a most rovnou domu. Zrovna dnes měl však zpoždění, to bylo zlé. Netrpělivě jsem přešlapoval z nohy na nohu vedle páchnoucí popelnice a čekal.
Měl jsem nabitý program, potřeboval jsem toho muže, kterému jsem začal přezdívat Ořech. Vážně, když jste se podívali na jeho tělo, vypadal jako vlašský ořech. Samý vypracovaný sval a malá, tupá hlava bez mozku. Kdyby pro mě Ořech nebyl tak důležitý, vykašlal bych se na něho a našel si jinou oběť, ale Ořech byl dokonalý. Představte si to, moji 175 centimetrovou postavu, 70 kilogramů živé váhy, jak se táhne s mrtvými zvířaty ve vozíčku. Ořech měl být můj poskok, měl mi přinášet nové oběti a nová zvířata. Po poslední akci už žádná zvířata shánět nechci, dodnes toho jsou plné noviny, televize a rádia. Neznámé monstrum - děkuji médiím za to oslovení - zavraždilo ledního medvěda v Zoo a vyňalo z těla jeho srdce, vytrhalo mu zuby a vysálo většinu krve. Neptejte se mě, jak jsem to dokázal. Vlastně, těžké to nebylo. Zůstal jsem v Zoo po zavírací době, schovával se poblíž výběhů ledních medvědů a čekal na správnou příležitost. Pomocí tlumiče jsem do medvěda vystřelil dvě rány. Do hlavy, srdce jsem potřeboval nepoškozené. Mozek mi je k ničemu, lidé jsou tupí i s vlastním mozkem. Vyňal jsem z medvěda srdce a uložil ho do speciální nádoby s roztokem, který srdce udrží v uvozovkách při životě. Pomocí hadiček a pumpy odebral medvědovi velké množství krve, vše uložil do pytlíků, tašky a přelezl oplocení Zoo. Vše v tichosti a s nejvyšší bezpečností, za ty roky jsem si již vypěstoval vynikající způsob, jak z místa činu utéct beze stop a povšimnutí. Proč jsem vlastně potřeboval medvědí zuby? Nevím, ostré, trochu nažloutlé. Líbili se mi a mrtvému medvědovi jsou k ničemu.
Dveře od zadního vchodu zaskřípali. Ořech přichází! Dvě rány ramenem, aby panty povolili, třetí rána, aby se otevřeli a čtvrtá, aby Ořech mohl projít. Nechápu, proč se s těmi dveřmi namáhal, mohl jít předním vchodem, každopádně mi ulehčil práci. Měnit Ořecha na loutku mi bylo příjemnější v ústraní a ne na hlavní ulici.
Ze zadní kapsy kalhot vytáhl zapalovač, z tašky krabičku cigaret, vytáhl jednu cigaretu, přiložil ji k ústům, zapálil ji a nasál kouř. V krabičce nezbyla žádná cigareta, jako vždy, vyšel tedy mým směrem, zrak měl zaměstnaný pohledem na tetování na své předloktí. Nové tetování, rád se jím chlubil a rád si ho prohlížel. Kdyby nebyl tak zaměstnán sám sebou, třeba by si všimnul postavy v černém, co stojí vedle popelnice. Ale nevšimnul si v čas. Jeho první reakce na mojí přítomnost přišla ve chvíli, kdy se injekční stříkačka zabodla do jeho klíční kosti, a já mačkal píst. Zařval, ale tenhle řev byl rajskou hudbou pro mé uši. Ostatní vždy křičeli vysoce, rvalo mi to ušní bubínky, ale Ořech řval jako gorila, hluboce a hrdelně. Kdybych zabil gorilu a vzal její srdce, udělal bych lépe, aspoň bych Ořechovi mohl implantovat zvíře jemu příbuzné, ale medvědy jsem měl radši. Hlavně ty lední, bílé, chlupaté medvídky, stvořené na mazlení… Nebo trhání tuleňů na kousíčky.
Odskočil jsem od Ořecha, mohutnýma rukama si z kůže vytáhl injekční stříkačku a hodil ji proti zdi, roztříštila se na tisíce kousků, proklatý Ořech, budu si muset sehnat další! Kdybych si těch stříkaček nevyrobil na jednou několik, asi bych ho hned na úvod zmlátil novinami, jako psa, co se počůral na koberec. Ořechovo tělo se složilo k zemi jako hadrová panenka, svíral se v křečích, snažil se volat o pomoc, ale jeho řev každou chvíli slábnul, stejně jako jeho svaly. Netrvalo to ani minutu a Ořech ležel na zemi, zrychleně dýchal, mrkal a čekal na mé rozkazy.

"Vstaň." Poručil jsem mu. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec mě uposlechl, zvedl se ze země a stál proti mně. Díval se do mých očí a já se na něho šibalsky usmíval. "Máš rád medvědy, Ořechu?" Zeptal jsem se ho sladce a nevině. Chtěl jsem, aby souhlasně přikývl a tak to i udělal. Vzal jsem ho za předloktí a otočil ho směrem k autu, které jsem nechal v uličce. Tou samou rukou jsem mu poklepal na záda a zasmál se. "Já také."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama