Kapitola první

28. září 2014 v 19:46 | BBenjina

Kapitola první: Pokus druhý, úspěšný





"Mé jméno je Nicholas Black." Nedokážu říct, kolikrát jsem se takto představoval. Stál jsem před kupou hloupých dětí, brýle měl nasazené u kořene nosu a na všechny se díval skrze křišťálová sklíčka. Každý si myslel, že jsem skoro slepý, každý mi moje brýle bral a nutil mě žadonit o jejich navrácení. Hlupáci, nebyly to normální brýle, ale černé obroučky se sklem, žádné dioptrie, můj zrak byl vždy skvělý. Pouze jsem tím ostatním naznačoval, že jsem chytřejší než oni, kdyby jim to nedocházelo.
"Doufám, že se ke svému novému kamarádovi budete chovat hezky." Vždy to bylo stejné, učitelka s rudými rty a blonďatým drdolem stála za mým drobným tělíčkem, doširoka se usmívala na svoje žáčky a snažila se, abych mezi ně zapadl. Nikdy se jí to nepovedlo, nikdo mě nebral za kamaráda, každý mě bral za fackovacího panáka. Panáčka, byl jsem vážně maličký.

"Vrah, vrah, vrah!" Stál jsem uprostřed hloučku dětí. Starší, mladších, všech možných, všichni byli stejní hlupáci, ukazovali na mě svými prsty, kterými se dloubali v nose a pokřikovali jednu lež za druhou.
"Zabil je!"
"A tys mu pomáhal!"
"Zabil tvoji mámu!"
"Je to stvůra!"
Nevnímal jsem, stál jsem uprostřed hloučku a povýšeným pohledem se díval na nevětšího kluka, který se tam nacházel. Pokud udeříte největšího, každý z vás už bude mít navždycky respekt. Na nic jsem nečekal, udělal jsem k němu dva kroky, pousmál se a švihnul svojí dětskou pěstičkou proti jeho nosu.

~

"Myšáku?" Zavolal jsem do prázdna, ale nikdo mi neodpověděl. Dokonce ani nic, protože Myšák nebyl nic víc, než nic. "Myšáku!" zakřičel jsem přísněji a pěstmi vrazil do kovového stolu. Tentokrát přišla odezva, z druhého podlaží opuštěné věznice vykouknul přes zrezivělé zábradlí chlapec. Myšák. Roztomilé jméno k roztomilému chlapci. "Jak se má náš nový přítel? Co horečka? Má jistále? A jak si jeho tělo navyklo na novou krev? Vyměnil si mu kýbl? Stále zvrací krev?" Často jsem se divil, že moje neustále otázky jeho malá hlavička pobrala, ale zvládal to a dokonce mi i odpovídal. Sice pouhým pokývnutím hlavy - monstra mluvit neumí, nevím proč, ale papoušek by možná mohl. Nesouhlasné zakroucení hlavy, zdvižený palec, souhlasné přikývnutí a další souhlasné. Na tváři se mi objevil úsměv, připadal jsem si jako dítě, co dostalo k narozeninám nové kolo. Nebo nové monstrum.
I přes svůj odpor k běhu jsem se rozhodl vyběhnout dvě patra po zrezivělých, kovových schodech a podívat se na Ořecha. Byly to již čtyři dny, občas jsem slyšel hrdelní zavrčení ledního medvěda, ale jinak byl klidný, občas se pozvracel, potil se jako prase, ale to bylo normální. Nebo to tak aspoň probíhalo u Myšáka. Moje fyzická kondice byla špatná, upřímně byla úděsná. Než jsem vyběhl do druhého podlaží, byl jsem zadýchaný, na čele jsem měl pot a na zádech vodopád ze slaného potu. Myšák přešlapoval před otevřenou celou a v prackách žmoulal mokrý hadr.
Myšák byl můj první. Byl jsem zoufalý, tolik dětí, starců a podobných pod mýma rukama zemřelo, jenom on přežil. On měl to štěstí, na rozdíl od některých. Bohužel, ze zoufalosti jsem jeho DNA smísil s DNA polní myši a taky i vypadal. Do zadní části kalhot jsem mu musel vystřihnout dírku, narostl mu dlouhý, myší ocásek, místo rukou měl hubené, myší pracičky s drápky a totéž i na nohou, někdy běhal po čtyřech, někdy se pohyboval po dvou, jak kdy. Někdo si může myslet, že jsem netvor, unesl jsem malé, šestileté dítě a udělal z něho krysu, která se nemůže řídit vlastní vůli. Lež! Když jsem si Myšáka vyhlídl, sledoval jsem ho cestou ze školy domu. Vylezl jsem na strom na jejich dvoře a v teplém, jarním dni koukal do oken domu jeho rodiny a snažil se zjistit vše o životě Myšáka. V té době ještě malého Petera.
Otec alkoholik.
Matka s počátečním Alzheimerem.
Jedináček.
Myšák vyrůstal prakticky sám, dyslektický chlapeček, měl těžký život, zachránil jsem ho. Ano, způsobil jsem mu bolest a ne zrovna malou, ale žije s někým, kdo ho má rád. Přesně, myslím tím sebe, Myšák vypadá sice zcela jinak než já, ale jinak jsme stejní. Je na svůj věk malý, to já byl též, má velké, zelené oči, ty mám též. I jeho vlasy trčí do všech stran, ať s nimi provede cokoli. Rozdíl byl v barvě, jeho mi připomínali africkou, letní trávu, moje byli v barvě havraních křídel.
Věřte či ne, Myšáka jsem miloval, jako mladšího brášku, kterého jsem neměl. Prakticky jsem nesnášel i sám sebe, za to, že jsem si vyhlídl zrovna toho chlapce a udělal z něj stvůru, ale než budu moct začít se svým plánem, svět musí přinášet oběti. "Můžeš odejít," mávl jsem k Myšákovi rukou a prošel kolem něho do cely, kde na přičně ležel Ořech.

~

Uhodit toho největšího mi sice mohlo pomoct, ale trochu jsem pozapomněl, že i přes křupnutí, které se ozvalo poté, co jsem největšího uhodil do nosu, mi může největší ránu vrátit. A tak jsem seděl na obrubníku, s tváří napuchlou, jako mango a stejně tak i barevnou. I mít brýle mě bolelo, vložil jsem je tedy složené do náprsní kapsy košile a čekal. Neměl jsem však na koho, všichni odešli a já zůstal sám.
Cítil jsem, že brzy začne pršet, obyčejně bych šel domu, jak jsem zmínil, nemám rád déšť. Tentokrát jsem však na výběr neměl, neměl jsem domov. Otec mrtvý, matka mrtvá a já sirotek, co je nucen žít u své tety a strýce. Proč? Nesnášel jsem každou minutu v tom domě, nesnášel jsem ty lidi. Miloval jsem pouze jednoho z nich, svého bratrance. Lucase, vypadal přesně jako já, ale byl větší. Byl u půl roku mladší, ale přesto výší, svým způsobem krásnější, usměvavý chlapec.
Moje tušení se vyplnilo, začalo pršet, byl to ten déšť, který se podobal miliónům jehličkám. Bodal do kůže, zraňoval, pálil. Každá kapka, která dopadla na moji tvář, byla jako nůž. Zabodla se do rány a pomalu zajížděla pod kůži a maso až ke kosti, pak pomalu začal sjíždět a rozřezával mi tvář na cáry. Člověk, jako já, však odmítá ukončit své trápení, stačilo se schovat pod strom nebo pod střechu. Tak by to udělal každý, ale já ne, každá bolest mě pouze posilňovala a udělala ze mě to, co jsem nyní.
Mnoho lidí mi bolest způsobilo a málo jich chtělo moji bolest ukončit. S hrdostí jsem přijímal bolest, těžce jsem se jí zbavoval. Jako toho dne. Pod mýma nohama se tvořila kaluž vody, moje oblečení, batoh a celé tělo, až na kost, bylo promočené.
Toho dne mi pomoc nabídl jeden člověk. Vystoupil z tmavě šedého auta v černém saku a bílé košili, jeho lesklé boty s nízkým podpatkem pomalu klapali přes mokrou silnici ke mně. Přál jsem si, aby odešel, ze všech lidí na světě to byl ten poslední člověk, od koho bych si nechal pomoct.
"Nicholasi," oslovil mě mým jménem. Jménem, které mi dal můj otec. 'Nicholas. Svět ho bude milovat, něčeho dosáhne.' Prohlásil o svém synovi, o kterém ještě nic nevěděl, ale věděl to, že ho bude milovat, a že syn bude milovat jeho. "Nastydneš." Pověděl do větru a klekl si ke mně. Ruku mi položil na rameno, tak, jak to dělal vždy. Snažil jsem se vyhnout jeho pohledu, ale nakonec jsem se donutil na něho podívat. Rysy, vlasy, hlas, oči, všechno to patřilo mému otci, ale on jím nebyl. On byl jeho dvojčetem.
"Pojď, chlapče. Půjdeme domu." Snažil se pousmát, ale nedokázal to, byl naštvaný, kvůli mně byl mokrý, cítil jsem jeho zlobu.
Zvedl se a já udělal to samé, ale zatím, co on udělal kroky ke svému autu, já udělal kroky na chodník, otočil se a vyšel pryč. Bez jediného slova, on věděl, kam mám namířeno a nemohl mi zabránit v tom, abych na to místo došel.

~

Ořechovo tělo bylo teplé, přímo vařící. Z čela mu odkapával pot, ale dýchal. Jeho tep byl v pořádku. Věděl jsem, že bude žít, ale za jak dlouho bude v pořádku, to jsem nevěděl. Tušil jsem však, že do týdne bude v pořádku, dá-li se tomu tak říkat. Spal a tak jsem si mohl prohlédnout jeho tělo, neprošlo mnoha změnami, naštěstí, bude méně nápadný. Když použije více zvířecí DNA, bude více zvířete, to jsem věděl, více DNA pro monstra, méně pro mé poskoky.
Jako první mě zaujali Ořechovi ruce. Jeho obrovské ruce se změnili do obřích, medvědích tlap. Podobně to měl i Myšák. Tlapy měl pokryté bílou srstí a ta se vyskytovala i na zbytku těla. Ale ne tak, jak byste čekali u zvířete, ale jako ochlupení u člověka, avšak v bílé barvě. I Ořechovi vlasy měly bílou barvu, když jsem ho sledoval, všiml jsem si, že si vlasy udržuje dost krátké, prakticky žádné, ale za několik dní u mě mu vlasy dorostli a z kaštanových se změnili na sněhově bílé. Dvěma prsty jsem otevřel jedno jeho oko. Jako černý korálek zasazený v hlavě. S námahou jsem mu otevřel pusu, žádné lidské zuby, ale medvědí, ostré jako břitva. Z profilu jsem si všiml i toho, že se mu protáhla čelist, nijak zvláštně, ale na člověka měl čelist vážně dlouhou.
Líbil se mi.
Ořech, můj nový poskok.
Jeho úkol byl jednoduchý: najdi, zajmi, přiveď.
Se vší opatrností jsem do ruky vzal přístroj, který jsem měl v kapse laboratorního pláště - každý vědec má mít plášť - a aktivoval ho. Pokud se ptáte, co to je, moje odpověď je jednoduchá. Je to takový, malý, lehký a přenosný, tetovací přístroj. Skoro bez hluku, bez námahy, poslední věc, kterou jsem vytvořil. Farmáři značkují krávy cejchováním, já svoje monstra chtěl tetovat.
Otočil jsem Ořechovu hlavu na levou tvář, odhalil mi tím masitý krk, zapnul jsem stroj, který se dost podobal, tlusté fixe a přiložil ji k jeho krku. Jeho kůže kolem vpichů začala rudnout, z úst mu vyšel tichý sten, ale jinak nic. Soustředil jsem se na svoji práci a snažil se to napsat pořádně. Dokázal jsem pokazit mnoho jednoduchých pracích, jako třeba ředění chemických serepetiček.
Patnáct minut a bylo hotovo.
Odstoupil jsem od Ořecha a prohlédl si svoji práci.
LM, jako lední medvěd.
2, jako pořadí.

Založil jsem svoje malé, tetovací zařízení do kapsy pláště a vyšel z cely ven, přistoupil k rezavému zabrblaní. Ruce si spojil za hlavou a propnul se v zádech. Očima jsem přejížděl po opuštěném vězení, sledoval jsem otevřené, prázdné cely a lehce se usmíval. Brzy budou plné monster, pomyslel jsem si spokojeně a představoval si všechny ty lidská monstra ve zvířecí podobě, jak sedí zavřená uvnitř a čekají na to, až je spatří svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama